Nevšední minuta

25. března 2010 v 1:23 | Seion-hime |  Stories
Tramvaj zpomalovala a já už věděla, že se tomu dnes nevyhnu. Budu muset jet přeplněnou tramvají a koukat se na tolik lidí. Nemám ráda městskou hromadnou dopravu nebo místa, kde je moc lidí.
Počkala jsem, až se dovnitř nahrne dav nedočkavých cestujících a sama jsem se poté postavila co nejblíže ke dveřím. Začaly se mi svírat vnitřnosti úzkostí, protože jsem se cítila být utlačovaná. Tramvaj znovu zastavila a okolo mne se drali lidé, kteří na mne hlasitě nadávali, jiní si šeptali co jsem to za blbce stát uprostřed schodů, ale já jsem odmítala uhnout. Dveře se pomalu zavíraly, když do nich naskočil malý usměvavý kluk s maminkou a jejich známí. Nebyly to Češi jako já.
,,To budou Japonci," pomyslela jsem si pro sebe a na chvíli jsem přestala vnímat strach a zaposlouchala se do jejich rozhovoru. Moc jsem jim nerozuměla, protože se japonsky učím teprve měsíc. Vystoupili na další zastávce jako já, ale ne všichni. Jen ten malý kluk s maminkou. Já jsem si konečně oddechla, protože jsem stála na zemi. Vnitřnosti povolily a já měla nutkání pozorovat toho malého chlapce.
Stál před otevřenými dveřmi tramvaje loučil se se známými. Mával malými ručičkami a hlasitě volal: ,,Báj, báj." Mával tak dlouho dokud ho tramvaj nepředhonila. Ještě chvíli stál na místě než ho maminka vzala za ručku. Přestala jsem ho pozorovat, ale myšlenky ne něj mi v hlavě zůstaly i nadále. Potom jse....

Ještě chvíli trvalo než jsem konečně otevřela oči. Ukrutně mě bolelo celé tělo, hlava mi třeštila, ale já se přesto pokusila posadit. V tom jsem ucítila silný odpor a všimla si sestřiček, jak mě tlačí zpátky na postel. Otvíraly pusy jako by něco říkaly jenže já nic neslyšela. Začala jsem panikařit, protože jsem vůbec nevěděla co se stalo a proč jsem v nemocnici. Vím to protože jsem strašně ječela a kopala okolo sebe. Tedy myslím, že jsem ječela, protože sluch se mi vrátil až o několik hodin později. Sestřičky nejspíš volaly o pomoc, protože přiběhly další dvě a snažily se mě uklidnit. Pamatuji si jak mě bodlo v noze, jakoby mě tam píchla včela. Pomalu jsem přestávala vzdorovat i přesto jak moc jsem chtěla.

Poblíž přechodu stál malý chlapec a já se na něj dívala dokud nezašel s maminkou za roh ulice. Lidi okolo začali křičet a volat ve směs tu samou větu: ,,Pozor! Uteč!" Ale jak máte vědět, že křičí právě na vás? Rozhlídla jsem se... KLAKSON, SVĚTLO

S trhnutím jsem se probrala. Takový ten přístroj na přesné dávkování "kapaček" děsně hlasitě pípal. V duchu jsem se zaradovala, protože jsem slyšela. Po chvíli přišla sestřička vypnout to nekonečné pískání a mě se ulevilo. ,,Jak se cítíš?" zeptala se mě sestřička a změřila mi teplotu. ,,Bolí mě tělo, ale už slyším!" pochlubila jsem se. ,,Co se stalo?"zeptala jsem se a doufala jsemže mi ta paní odpoví, ale ona pouze zaraženě mlčela. To mě naštvalo. ,,Jakto že jsem tady?" zeptala jsem se znovu a o hodně se na sestřičku zlobila. ,,Mám zakázané ti to říkat, víš?"odpověděla zkroušeně. ,,A kdo má povolené mi to říct? Já chci vědět co se mi stalo,"naléhala jsem. Zase žádná odpověď. Nebyli by jste taky tolik naštvaní? Ona místo odpovědi vyměnila lahvičku hlavou a utekla. Neodešla nýbrž utekla. Udělala něco co jí neměla a proto odešla takhle rychle, abych jí to nepřipomínala...

,,Nestůj tam! Uteč!" Zvuky znějící jako smyk auta, světlo, klakson... tma...

S hrůzou jsem otevřela oči. Vedle mě seděla máma a slzy jí stékaly po celém obličeji. Jen co viděla, že jsem vzhůru otřela slzy a radostně se usmála. ,,Jak ti je?" ptala se přerývaným hlasem. ,,Už v pohodě," odpověděla jsem a pokusila se obejmout jí. Až ve chvíli kdy jsem jí pevně objala jsem zjistila jak moc mi celou tu dobu chyběla. Rozbrečela jsem se štěstím. Byl to ten nejhezčí okamžik v posledních pár dnech. ,,Co se mi stalo? Ty už mi to řekneš viď?" Všechno mi vysvětlila. Věděla jsem, že nejsem normální, ale ona nechce abych to říkala. Smířila jsem se s tím těžko jenže nic jiného mi nezbývalo. Jak se mám smířit tím, že jsem celou dobu koukala na auto, které mě srazilo nebo, že jsem stála uprostřed přechodu? Maminka potom se mnou byla každý den dokud jsem se úplně neuzdravila. Přinesla mi do nemocnice nějaké knížky, časopisy a počítač, abych se celé dny kdy byla v nemocnici nenudila. Napadlo mě založit si internetové stránky a tam psát věci co mě napadnou.
Poslední odpoledne, které jsem strávila v nemocnici jsem napsala první díl jedné povídky.

To že jdete po ulici je naprosto normální. Jenže to že se okolo vás lidi pohybují téměř nulovou rychlostí už tak normální není.
Pršelo.
Přesto čas zpomalila a koukala na spousty někam spěchajících lidí. Všichni se tvářili jinak. A ona všechny ty výrazy pozorovala. Koukala lidem do tváře, výraz v očích to bylo to co jí zajímalo. Tiše procházela davem a velmi dlouho zaraženě hleděla mladé dívce do tváře. Nejspíš se něčemu velice smála, protože měla koutky úst široko od sebe, ale její oči vypadaly utrápeně. Příliš utrápeně. Jenže kousek od ní stál chlapec, který tahal svou maminku za ruku a s pláčem ukazoval na stánek se zmrzlinou. Navenek vypadal smutně přesto mu v očích hořely plamínky vypočítavost. Asi moc dobře vědě, že mu maminka přece jen tu zmzlinku koupí. Uměla tyto pocity moc dobře popsat, jenže ani jednomu z nich pořádně nerozumněla. Co je to štěstí, radost, smutek, žárlivost, stesk, naštvanost nebo uraženost dokázala přesně popsat. Všechny tyto pocity jí byly záhadou. Proto pokaždě na jiném místě pozorovala tyto citové vyjádření. Jenže vždy narazla na někoho kdo jí tento výzkum nepřál. Myskeka si, že tady už jí nikdo hledat nebude, že jí tady konečně dají pokoj a taky se tak stalo. Tedy...

Nezdá se mi to jako smysluplné věty, ale v tohle oboru teprve začínám. Ale doufám, že jsem vám svou nevšední minutu jak říkám té chvilce na přechodu vylíčila dostatečně. I ve vyprávění teprve začínám. Ale teď už vážně budu muset jít. Maminka už podepsala ty dokumenty a já můžu jít domů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mao-chan オカミ Mao-chan オカミ | Web | 25. března 2010 v 8:41 | Reagovat

*.* Nevím sice, co si mám o tom myslet, ale je to užasně popsaný!!! Ty jsi talent nad talenty!

2 Moe Koto Moe Koto | 25. března 2010 v 19:33 | Reagovat

:D A to ještě dotala 2 cenu... best!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama